Čajovna U Hrušky

O nás …proč „U hrušky“

O čajovně


Kdysi dávno, v dobách, kdy hustý koberec čajových keřů ještě pokrýval divoké podkrkonošské planiny, kdy pusté šumavské hvozdy poutníky veškerými s úctou a pokorou Gabrétou byly zvány, zrodila se myšlenka čajovou chýšku tu kdesi pro duše znavené otevřít. Tehdy však nebylo nikoho, kdo by myšlenku takovou vyslyšel, kdo by o ni byť jen cípem svého rozedraného pláště zavadil. A tak staletí za staletím přicházelo a odcházelo, jako bída do nehostinných končin zdejších. Tu stalo se, snad jakýmsi řízením příčin vyšších, že dva, do rodné vlasti se právě navrátivší poutníci bohémští, chtějíce v městě prachatickém toliko na čas spočinouti, onu dávnou myšlenku o chýšce čajové ve svých srdcích zaslechli. Brzy jí byli oblouzněni zcela. Prosyceni, prodchnuti, nevyhnutelně jati. Krajinou se tehdy bezcílně brouzdal jiskrný podzim L.P. 1998. Nadšení nevšední živené magickou mocí čaje zřejmě způsobilo, že sotva se rok přehoupl, sníh roztál, žáby se rozezpívaly a třešně odkvetly, čajovnička maličká, pitoreskní, zvědavě a skrovně otevřela se světu. Nalézti ji bylo lze v domě čp. 99 v Dlouhé ulici, v jehož zahradě dvě mohutné, krásné a spanilé hrušně vítaly hosty svým smířeným, velebným zjevem…


Než však si stačili boubínští jezevci vyhřát svoje zimní nory, sotva se duše medvědů zdejších instinktivně, jako každoročně, ku odpočinku upelešily, tu opět zásahem vyšším, tentokrát snad přímou intervencí božstev čajových, koncem adventu usíná k půlročnímu spánku i čajovna, … aby se posléze, jakoby zázrakem, dveře domu čp. 44 na Velkém náměstí prachatickém před námi otevřely a zšeřelé ticho kamenných kleneb nás pozvalo do království svého podzemního. Čajový květ znovu, zdálo se, počal rozkvétat. Nastalo jaro. Úsilím, jež měnilo se tu v posedlost, tu v zemdlenou, mrákotnou rezignaci, byla v nových komůrkách s nadějí slepena, střípek po střípku, tříska vedle třísky, myšlenka i duch původní chýšky čajové. Tělo její však přenésti lze nebylo. A tak s milosrdnou pomocí duší blízkých i vzdálených znovu se komnaty zámků vzdušných zaplnily lomozem truhlářských mašin, pachem klihů a omamnou vůní dřev lecjakých, aby v čase srpnového Novu mohl z utichlých hromad všudypřítomných pilin vzlétnouti ku šumavskému nebi Fénix čajovny nové. Píše se rok L.P. 2000. Než se však rok s rokem sešel, než stačily staleté omítky řádně nasát nasládlou vůni neznámého orientálního nektaru, tajemný labyrint vlhkých podzemních slují v sousedství zlákal zvídavé čajovníky k nejedné průzkumné návštěvě. Po zevrubném prozkoumání mlčenlivého a notně zpustlého sklepení, jež našimi předky až do hloubi sedmi metrů pod náměstím vykopáno bylo, zrodil se plán na znovuoživení tohoto kamenného světa trpaslíků a skřítků. Jaké však bylo zděšení prvních nadšených pionýrů, jež se s nevšední odvahou pustili do dobývání podzemních komnat, když záhy narazili na obávaného, oheň a síru dštícího „Strážce nepohnutého“. Strašlivá dvanáctihlavá saň, měnivá jako chameleon a nepředvídatelná jako had, na sebe brala tu podobu rukávců klotových, tu proměnila se do formy různých norem a nařízení, s nimiž se přeúnavný, k smrti vysilující boj protáhl na dlouhá dvě léta. Mnoho a mnoho čaje zatím čajovničkou k radosti žíznivých hostů zurčivě proteklo. Málokdo tušil, jaká lítá vřava se za zdmi čajostánku odehrává…

Zbraně v podobě rozličných prohlášení, potvrzení, stvrzení, vyjádření a povolení, kované těžkými údery razítek všelikých, mezitím bez ustání řinčely a duněly. Kurýři obou bojujících stran nestačili doručovat vzájemná memoranda plná záludných otázek, požadavků a ultimát. Když zdál se již boj znaveným pionýrům prohraný, kdy na novou zteč nezbývalo sil, tu do třetice božstva čajová na pomoc přispěchala. Lítá saň, v zápalu šarvátky vylákána příliš daleko ze své smradlavé sluje, denním světlem zřejmě oslněna i předlouhým bojem patrně znavena vzdává se náhle a zalézá hluboko zpět do svého začouzeného doupěte. „Strážce nepohnutého“ je poražen! V slunných a vyprahlých dnech léta r. 2003 můžeme tak pod ochranným glejtem vrchnostenským konečně začít s oživováním spícího podzemí. S opětnou nezištnou pomocí duší vzdálených i blízkých nestačí ani doznít všechny zpěvy babího léta, když dveře do probuzených prostor kamenných s těžkým lomozem se otevírají… Vchod nový, z ulice Poštovní – rušný a slunečný – vyvažuje chlad zšeřelého ticha podzemí. Skřítci, trpaslíci i duchové předků byli šálkem voňavého čaje nakonec usmířeni. Jejich stíny se jen tu a tam, jakoby na pozdrav, mihnou pod kamennými klenbami oživlého sklepení, kde se křehká vůně dálného Orientu prolíná s majestátnou atmosférou středověkých kamenných komnat a síní…

Historia viva.

Hledáte něco?

Použijte okénko pro vyhledání:

Stále jste nenašli to co hledáte a mělo by to zde být? Tak nám napište.

Zpřízněné weby

Doporučujeme shlédnout: